Když jsem byla maturantka, tak si pamatuju, že jsem si do deníku psala něco o rolích. Znělo to nějak takto: “svět je jedno velké divadlo a všichni v něm hrají jen role”.
Tehdy jsem vnímala lidi jako… že lžou, nejsou opravdoví, upřímní, schovávají se za masky a v podstatě tak nějak beatnicky, depresivně jsem cítila, že svět je divný a hlavně není bezpečný.
Emoce se mnou házely ze strany na stranu jako rozbouřené vlny. V té době jsem ještě nevnímala to, že já si můžu vybrat jakou roli hrát budu a jakou ne. Tehdy jsem nevěděla, že charakter role určuji já.
Já volím do jakého představení vstoupím, s jakými herci budu hrát a že jak scénárista, tak režisér můžu být zase jen já. Nevěděla jsem, že vše je otázkou mé mysli. Dnes to vím.
A přesto v některých rolích setrvávám déle, než by bylo zdrávo. Role mámy, manželky, manažerky, koučky, dcery, kamarádky… i dnes občas zapomenu “zahrát si” sama sebe.
Kolik času si pro svou hlavní roli vyčlením? Kolik péče, ať už té, kdy jdu polem a sbírám kytky do vázy, piju kávu a jen tak koukám skrz okno ven, nebo jen tak si otevřu jednu z těch desítek knih, co jsem si za poslední rok koupila…
Čas pro mou roli je přitom to nejdůležitější – žít tu svou jedinou, životní roli…
A jaké role žijete vy? Jaký časový prostor dáváte té svojí životní roli?
